Blog, Strana 11

Vakuový kávovar (Vacuum Pot, Siphon Brewer) je mezi českými kávoznalci přístroj vesměs nepoznaný. První prototypy pocházejí z Německa a Francie a datují se k počátku 19. století. V současné době zaznamenává tento efektní způsob přípravy kávy velkou renesanci, především díky jeho oblíbenosti v Japonsku a v kavárnách tzv. „třetí vlny“ v USA a Kanadě. Vlastní vývoj nového typu kávovaru byl úzce spjatý s měnícím se pohledem na kávu, která již na konci 17. stol. pomalu přestává být výhradně exkluzivní surovinou nabízenou na královských dvorech, ale dostává se i do běžných domácností střední třídy. Tento proces zlidovění kávy zapříčinil především rozkvět mezinárodního obchodu a rozšíření pěstování kávy do celého světa.

Díky vakuovému kávovaru může být příprava kávy velmi jednoduchou a rychlou záležitostí, ale leckdy ji lze dovést až k hranicím alchymie a experimentu. Vždy záleží na tom, co od kávy očekáváme: kulinářský zážitek nebo každodenní rituál.

V současné době neexistuje mezi námi asi nikdo, kdo by neznal či neochutnal kávu připravenou jako espresso. Předešlá generace je odchovaná na „českém turku“, z čehož pramení vrtoch novodobého kavárnictví v Čechách – tzv. „české preso“. Z většiny prvotních metod a přístrojů se dochovaly pouze patentové nákresy. Některé však přežily dodnes a dokonce se těší stále vzrůstajícímu zájmu ať již při použití v domácnosti nebo v komerčním prostředí. V následujícím článku budeme připravovat kávu na Vacuum Potu – metodě zdaleka nejefektnější a v minulém století v některých částech světa i překvapivě nejpoužívanější.

V průběhu 18. stol. tkvěl největší problém ve způsobu filtrace. Jemněji namletá káva sice měla výraznější chuť, ale také byla příčinou nečistého, kalného šálku. Experimentovalo se s filtry ocelovými, látkovými, ale také i s živočišnými materiály jako části střev apod. Jelikož jedinou silou, která kávu hnala skrz filtr, byla gravitace, docházelo velmi často k ucpání filtru a nepravidelné extrakci. Když se k tomu navíc přidalo obvyklé vaření kávy v pravém slova smyslu, nemohl být výsledek chuťově nikterak vábný. Již v tomto kávovém středověku existovali „kávoví evangelisté“ jako arcibiskup pařížský Jean Baptiste de Belloy nebo excentrický Američan žijící v Evropě Benjamin Thompson, který napsal pamflet na kávové téma pod názvem „Excellent Qualities of Coffee and the Art of Making it in the Highest Perfection“ (1812). V knize esejů se fyzik a velký milovník kávy Thompson věnuje nejen samotné přípravě, ale především fyzikálním jevům, které mají co dočinění s teplem a indukcí.

V této době, na počátku 19. stol., začíná hrát významnou roli příchod industriální revoluce a vynález parního stroje spolu s lepší dostupností skla. Pára a sklo se velmi rychle objevuje u nových modelů kávovarů, které ale zatím doplácí na technologickou nevyzrálost. Amatérští inženýři experimentují s vakuem, tlakem páry a dynamikou tekutin. V roce 1835 patentuje pan Loeff z Berlína možná první skleněný vakuový kávovar. Následují patenty Francouzů Louise François Boulangera (1835), paní Jeanne Richard (1838) a Angličanů Mority Platowa a Jamese Vardyho (1839). Tyto pokusy však hravě předčila Madame Vassieux z Lyonu, která v roce 1842 patentovala Vacuum Pot, svým designem téměř nerozeznatelný od soudobých modelů. Snad pouze okrasné ornamenty byly vynechány ve prospěch strohé funkčnosti. „Francouzský balón“, jak byl autorkou podle tvaru pojmenován, se okamžitě stal populární a vyhledávanou součástí každého salónku. Během následujícího století se vakuové kávovary staly nejpoužívanější moderní metodou přípravy kávy na světě. Jedním z důvodů, který bránil masovějšímu rozšíření již v 19. stol. byla neexistence varného skla (tzv. pyrexu) a kvalitních filtračních materiálů. Vakuový kávovar se skládá ze dvou skleněných nádob, spojených trubicí a filtrem. Spodní nádoba se naplní ze 4/5 vodou, která při postupném zahřívání přechází v páru a expanduje směrem nahoru skrz trubici do horní nádoby. Voda, která má teplotu vždy nižší než 100°C, se zde po dobu přibližně 1 minuty promíchává s jemně namletou kávou. Po odebrání zdroje tepla se pára začne smršťovat a měnit zpět na tekutinu. Ve spodní nádobě se vytvoří vakuum, které vsákne veškerou (obvykle 99 %) tekutinu přes filtr do spodní nádoby. Výsledkem je velice čistá káva bez jakýchkoliv náznaků kalu a nečistot v podobě kávových zrnek. Tento proces je v zásadě primitivní, ale poměrně náročný na použité materiály. Vysoké teploty ve spodní nádobě měly za následek nepříjemné nehody, jak exploze, tak imploze v závislosti na fázi procesu ve kterém nádoba zrovna praskla. Skleněné filtry byly populární díky jednoduché údržbě, ale velmi často selhávaly. Z těchto a dalších důvodů vznikaly neustále kávovary obdobné, které se snažily problém především se sklem řešit po svém. Jedním z těch nejpovedenějších byl tzv. Vídeňský kávovar, nebo také „balancing brewer“ či „Gabet“ podle jména strůjce Louise Gabeta. Ten se inspiroval vzhledem Napierova vakuového kávovaru z roku 1840. Horizontálně vedle sebe umístěné nádoby spojené trubicí s filtrem byly základním rysem po umělecké stránce dokonalého přístroje. Výhodou byla možnost použití alternativních materiálů pro nádobu s vodou tak, aby nemohla prasknout. Zajímavým faktem je, že díky automatickému zhasnutí kahanu pod nádobou s následným spuštěním filtrace se Vídeňský kávovar stal vůbec prvním automatickým kávovarem na světě. Do doby vynálezu varného skla, byl na trhu úspěšný právě tento model vakuových kávovarů. V současnosti je Vídeňský kávovar možná nejstylovější přípravou kávy. Prokázal to i známý herec Jack Nicholson ve filmu Než si pro nás přijde („Bucket List“, 2007), když si svou kávu Kopi Luwak nechával chystat sluhou pouze na tomto kávovaru.

Přelomovým pro vakuové kávovary byl bezesporu rok 1915, kdy společnost Corning Glass Work´s uvedla na trh první borosilikátové sklo Pyrex.

V meziválečném období byl vakuový kávovar součástí každé domácnosti. S příchodem a rozšířením elektřiny bylo jen otázkou času, kdy začnou i kávovary využívat namísto lihových vařičů elektrický proud. Detailem, s kterým si konstruktéři tak mohli začít lámat hlavy, byla teplotní sonda, která by zastavila proces ohřívání a spustila filtraci. Prvním komerčně úspěšným plně elektrickým Vacuum Potem, který tento problém spolehlivě řešil, byl Coffee Robot z roku 1936 od Simona W. Farbera z firmy Farberware. Následovaly další modely automatických kávovarů jako Coffeemaster společnosti Sunbeam, jehož se jen v USA prodaly miliony kusů.

Poválečná léta však vakuovým přístrojům nepřála. Elektrické kávovary na překapávanou kávu byly levnější, jednodušší na údržbu a také samotnou přípravu. Společnost v té době prahla po všem automatickém a bezúdržbovém. Dalším důvodem pohasínající popularity vakuových kávovarů se stal razantní nástup společností jako Maxwell House a Nescafé, které začaly ovlivňovat trh masivní propagací instantní kávy. V 70. letech už můžeme pomalu mluvit o mrtvém produktu, který byl k nalezení snad jen v antikvariátech, na bleších trzích a na půdách domů. Doteď neexistuje jediný producent vakuových kávovarů na americkém kontinentu.

Co tedy stojí za rapidně se zvyšující poptávkou po těchto klasických kávovarech během posledních pár let? Především je to tzv. „třetí vlna“ hnutí kolem výběrové kávy, která začíná oslovovat stále více konzumentů. Stejně jako u ostatních výrobků, kvalita se dostává na první místo a lidé začínají mnohem více přemýšlet o původu a způsobu zpracování produktu, který mají před sebou každý den na stole. Káva tak již nemusí být pouze „kávou“, ale zajímavým kulinárním zážitkem. Vacuum Poty do tohoto pojetí výborně zapadají. Jsou nejen efektní metodou, která dokáže povýšit každodenní rituál na malý „kávový obřad“, ale na konci je výsledkem samotného procesu i velmi kvalitní nápoj. V Japonsku jsou Vacuum Poty daleko populárnější než espresso a baristé míchající v bílých rukavičkách mikrolot z Keňi nejsou vůbec neobvyklým jevem. Vždyť kde jinde než v Japonsku se každoročně pořádá mistrovství světa v sifonování a většina výrobců (např. Hario) sídlí právě tam.

Fairtrade – koncept spravedlivějšího obchodu – získává v České republice nový rozměr. V rámci systému Fairtrade se prodávají zemědělské a rukodělné produkty a výrobky z rozvojových zemí. Dosud byly všechny Fairtrade produkty dováženy již finálně zpracovány a zabaleny. V případě kávy, která rychle ztrácí aroma i chuťové vlastnosti, zákazníci museli sahat ke kompromisu, tedy kupovat Fairtrade kávu praženou a balenou v dalších evropských zemích. Tím, že je nyní Fairtrade káva dovážena jako zelená a praží se vždy jen takové množství, aby byla zaručena její čerstvost, se k českým zákazníkům dostává nanejvýš lahodná.

Mamacoffee do České republiky dováží kávu z celého světa. Káva pochází z malých farem a od konkrétních pěstitelů. Za „vlajkovou loď“ kávoví specialisté považují kávu z jižní Etiopie z okolí města Yirga Cheffe. Etiopii společnost mamacoffee osobně navštívila. Tato oblast je pro Českou republiku zajímavá i z toho důvodu, že zde společnost Člověk v tísni spolu s Junákem postavila jednu z tzv. sbírkových škol. „Řada pěstitelů v této oblasti žije trvale pod hranicí chudoby a přitom se zde produkuje nejkvalitnější káva světa. Tato cesta nás přivedla k rozhodnutí věnovat se obchodu s Fairtrade kávou. Prodejem Fairtrade kávy z Etiopie chceme podpořit místní pěstitele, což nám připadá jako zásadní bod v rámci rozvojové pomoci.“ uvedl Daniel Kolský z mamacoffee. V současné situaci, kdy cena kávy na světových trzích opakovaně dramaticky klesla, Fairtrade pro farmáře představuje jistotu. Marta Kolská zdůrazňuje ještě další význam: „Fairtrade je přínosem i pro milovníky dobré kávy. Zemědělci, kteří pěstují Fairtrade kávu nemusí přecházet k jiným plodinám. Prostřednictvím Fairtrade je zaručena výkupní cena i prémie na rozvoj místní komunity a je podporováno ekologické zemědělství. Nabízet kvalitní kávu, která otevírá životní perspektivu pěstitelům, považuji za důstojný a udržitelný způsob spolupráce.“

Mamacoffee představuje nový koncept podnikání, kde v popředí zájmu stojí společenská odpovědnost. Jak říká spolumajitelka obchodu Marta Kolská: „Podporujeme nejen farmáře a pěstitele v rozvojových zemích. I v České republice spolupracujeme s řadou neziskových organizací jako je Člověk v tísni, Junák, ale i APLA nebo Ethnocatering sdružení Berkat, kde kupujeme kulinářské speciality do naší kavárny. Snažíme se dokázat, že náš koncept etického podnikání je udržitelný a úspěšný“.

Mamacoffee pražírna se řadí mezi tzv. „speciality coffee“ pražírny, protože se zaměřuje na kvalitu kávy a ne na maximalizaci objemu. Kávová specialistka a pražička mamacoffee Vanda Kasperová při ochutnávání vzorků káv říká s úsměvem: „Každý druh kávy představuje výjimečnou chuť a aroma, je to krásný, voňavý svět, který se rozhodně vyplatí objevovat.“

V nadcházejícím roce mamacoffee připravuje nový společný projekt se společností Člověk v tísni a také otevření dalšího degustačního kávového obchodu. Věříme, že se podaří rozšířit povědomí o kvalitní Fairtrade kávě, jejích pěstitelích a správné přípravě kávy.

Lidé vstávající časně by měli pít kávu ráno, večerní šálek kávy by jim mohl rušit spánek. Tvrdí to nová studie, která doporučuje konzumaci kávy sladit s chronotypem, tedy v závislosti na tom, jestli jste „skřivan“ nebo „sova“.

Podle vědců ze Stanfordské univerzity v Kalifornii jde o první studii, která spojuje příjem kofeinu s chronotypem, tedy rozdělením lidí podle toho, v které části dne se cítí výkonnější. Jedná se však o předběžná zjištění, která ještě musejí být potvrzena, upozorňuje vědecký tým.

V rámci výzkumu bylo požádáno 50 studentů univerzity, aby zaznamenávali svou konzumaci kofeinu během týdne, čas spánku a probuzení. Studenti také nosili náramek, který sledoval jejich pohyb a zjišťoval, jestli se během spánku probudili. Vědci jim také měřili hladinu kofeinu ze slin.

Vzhledem k tomu, že studenti obecně trpí nedostatkem spánku, většina z nich spala dobře, nezávisle na tom, kolik během dne vypili kávy. „Bylo jedno, kolik měli kofeinu, usnuli dobře, kdykoli ulehli,“ konstatoval Jamie Zeitzer, člen týmu a profesor psychiatrie na Stanfordské univerzitě.

Nicméně ranní „ptáčata“, čím více měla v těle kofeinu, tím častěji se v noci probouzela. To však nebylo pozorováno u takzvaných sov. Tato zjištění nyní chtějí vědci ověřit i u starších lidí. Množství kofeinu u člověka se však může před usnutím velmi lišit. Podle Zeitzera se některé tělo kofeinu zbaví během několika hodin, jinému trvá zpracování kávy po obědě dlouho do noci.

Celá řada studií prokázala, že kofein zvyšuje čas potřebný na usnutí a snižuje délku spánku. Existují však velké individuální rozdíly v účincích kofeinu na spánek.

Například, v jedné studii měl kofein podaný časně ráno vliv na následný spánek v noci, zatímco ve druhé studii neměl kofein konzumovaný v době uléhání ke spánku žádný negativní vliv na spánek. Možným vysvětlením těchto individuálních rozdílů je to, že habituální konzumenti kofeinu uvádějí poruchy spánku s menší pravděpodobností než občasní konzumenti kofeinu.

Dalším vysvětlením může být to, že u habituálních konzumentů vzniká tolerance na vliv kofeinu na spánek a že ukončení konzumace kofeinu nemá žádné další účinky. I v případě, že konzumace kofeinu narušuje spánek, nemusí se to další den projevit ve změnách nálady a výkonnosti.

Důkazů o souvislosti mezi konzumací kofeinu a spánkem je málo. Výzkum mezi 760 zdravotními sestrami ukázal, že důležitějšími determinanty spánku byl věk a rodinné faktory než konzumace kofeinu.

Káva se do Evropy – konkrétně do Itálie, dostala zásluhou benátských kupců na přelomu 16. a 17. století. Zajímavé je, že to bylo až o několik let později než čaj. K historii kávy je třeba ještě říci, že káva byla zpočátku velmi drahou záležitostí. Trvalo velice dlouhou dobu než se tento nápoj z měšťanských domů dostal díky služebnictvu mezi prosté lidi. Ti kávu totiž nejprve považovali za žaludeční lék, nejspíše také proto, že ke koupi byla pouze v lékárnách.

Stejně tak jako v jiných zemích, ani v Itálii to káva původně neměla vůbec lehké. Kněží ji považovali za „ďáblův nápoj“ a snažili se jej zakázat. Říká se, že osvícený papež Kliment VIII. se rozhodl kávu nejprve ochutnat a pak teprve nad jejím budoucím osudem vynést soud. Nápoj mu naštěstí zachutnal a tak byl místo zákazu naopak pokřtěn, aby se mohl stát „pravým křesťanským nápojem“. Je ovšem možné, že se jedná pouze o legendu a kávě byla udělena milost z úplně jiných důvodů.

Kdo zavítal do Benátek, mohl navštívit nejproslavenější italskou kavárnu Caffé Florian na náměstí Svatého Marka. Je nejstarší kavárnou v Evropě a zároveň patří mezi nejdražší a nejpřepychovější. Byla založena roku 1720 a jako každá z nově vzniklých kaváren byla zpočátku centrem politických debat.

Na protější straně náměstí Piazza san Marco stojí rovněž luxusní kavárna Caffé Quadri, která se snaží úspěšně konkurovat Caffé Florian.

Kavárny vznikaly po celé Itálii a nejvíce jich bylo právě v Benátkách. K jejich popularitě jistě přispívaly i známé divadelní hry, které opěvovaly tento nápoj. Kavárny se staly místem, kde se při dobré kávě analyzovaly společenské jevy z nejrůznějších pohledů. V polovině 18. století bylo v Benátkách více než dvě stovky kaváren.

Koncem 17. století začínaly vznikat kavárny na mnoha dalších místech Evropy.

Kupříkladu do Francie byla z Istanbulu dovezena první pražená zrna v roce 1646 a už o padesát let později se Paříž mohla pochlubit svými nespočetnými kavárnami. Prý jich v té době bylo více než dvě stě padesát a mnohé z těchto zahradních nebo pouličních kaváren je zachováno dodnes. Pití kávy si oblíbili především umělci a intelektuálové. A bylo to především luxusní prostředí kaváren, které zlákalo příznivce francouzských vín natolik, že zaměnili pití vína za kávu. První kavárnu otevřel podnikavý Peršan Gregor a postavil ji prozíravě hned vedle Comédie Francois. Byla nákladně zařízena a stala se vyhlášenou divadelní kavárnou.

Zajímavé byly začátky kávy ve Vídni, která je dnes proslavena jako město kaváren, ale zpočátku se tady jen velmi těžko prosazovaly. První kavárnu nazvanou „U Modré lahve“ založil cestovatel a voják jménem Kolschitzky, který získal kávová zrna po Turcích, kteří je tu zanechali, když obléhali Vídeň. Koncesi k této činnosti obdržel od císaře Leopolda I., prý jako odměnu za statečnost v boji právě proti Turkům. Tento kavárník se proslavil také podáváním cezené kávy.

Kavárny neměly v Rakousku „na růžích ustláno“ ani za vlády Marie Terezie. Jejich provoz byl značně omezován a o velkých svátcích musely dokonce zůstávat uzavřené. A v době, kdy v Paříži a Londýně bylo už kolem tří set kaváren, ve Vídni jich bylo sotva deset. Dnes je nejznámější vídeňskou kavárnou Caffé Sacher. Kávu tu připravují podle starodávných receptur. Je možné si objednat klasickou Sacher kaffe, podávanou s likérem a šlehačkou, kávu s názvem Maria Theresia nebo Fiaker kaffe, což je silná káva pojmenovaná po vídeňských fiakristech, kteří ji tu v dřívějších dobách popíjeli, když čekali na zákazníky.

V Anglii vznikla první kavárna v Oxfordu roku 1650 a posléze byl nadšenými studenty, kteří našli oblibu v pití kávy, založen dokonce „Oxfordský klub kávy“.

Londýn se své první kavárny dočkal v roce 1652, ta se pak stala vzorem pro další nově vznikající a začala tradice kaváren, které byly, jak se tehdy tvrdilo „okny do společenských nálad, morálky a politiky národa“.

Nejproslulejší kavárna byla založená v roce 1688 Edwardem Lloydem. Scházeli se v ní loďaři a obchodníci a vynalézavý Lloyd speciálně pro ně vydával zpravodaj Lloyds List, kde kromě jiného zveřejňoval seznam lodí, které byly pojištěny jeho zákazníky. Z toho pak časem vznikla známá pojišťovací Lloydova společnost.

Není také bez zajímavosti, že anglické kavárny sloužily jako první volební kavárny na světě. Koncem 18. století obliba kaváren poněkud poklesla a do popředí se dostával stále více čaj, který byl v té době považován za symbol příslušnosti k vyšší společenské třídě.

První kavárny na území Spojených států vznikly kolem roku 1670 a od svých evropských protějšků se odlišovaly tím, že místo umělců a intelektuálů přitahovaly úplně jiné skupiny lidí. Například bostonské kavárny byly domovem rebelů. Jinde zase kavárny sloužily jako místo pro zasedání městských rad a soudních jednání. Některé čtvrti nevalné pověsti si zakládáním kaváren snažily svou pověst vylepšit.

Do Německa vstupovala káva také velmi váhavě, protože její chuť Němce zpočátku příliš neokouzlovala. Poměrně pozdě, až roku 1679 byla otevřena kavárna v Hamburku, ale v té době to bylo především kvůli anglickým a holandským námořníkům a kupcům. První kavárny stály poblíž přístavu a sloužily hlavně cizincům, kteří kávu znali a vyžadovali ji. Později se stala záležitostí takzvaných lepších vrstev. Mezi těmito lidmi bylo módní záležitostí napodobovat francouzské zvyky a jedním z nich bylo i popíjení kávy. V 19. století si německé ženy vytvořily vlastní rituál pití kávy doma, tzv. Kaffeekränzchen, což byla pravidelná setkání žen nad šálkem kávy. Muži je s despektem nazývali Kaffeeklatsch, což znamenalo „klevety při kávě“, ale možná právě tady můžeme hledat počátky nezávislosti německých žen. Kavárny vznikaly především ve městech s cizineckým ruchem, například v Lipsku, přezdívaném „Malá Paříž“. Ale ani tady nezískaly přílišnou oblibu a tak jich tu bylo poskrovnu, pouhých osm. Kávu chválili spisovatelé i hudebníci, svou přízeň tomuto nápoji vyjádřil i Johan Sebastian Bach složením „Kávové kantáty“. Přesto se Německo kávě dlouho bránilo. Je zajímavé, že kdysi byla káva tolik kontroverzním nápojem a dnes se Němci řadí mezi přední konzumenty v její spotřebě.

A jak to bylo s kávou a s kavárnami u nás? Prvenství nepatří Praze, jak bychom se mohli domnívat. První kavárna na území Čech byla otevřená roku 1702 Turkem Ahmedem a bylo to v Brně. V Praze začal s kávou o něco později podnikat Arab Hatalah al Damaski, přezdívaný Deodat nebo také Deodatus. Procházel se po pražských ulicích v turbanu a kolemjdoucím nabízel kávu v malých koflících. Tu zaléval horkou vodou z nádoby, kterou nosil sebou. Působil velmi exoticky a tak lidé kávu ochutnávali zpočátku spíše jen ze zvědavosti. Deodatus byl podnikavý a tak brzy rozšířil nabídku o donášku čerstvého horkého nápoje do domů bohatých měšťanů. Roku 1714 si otevřel v Praze, v dnešní Karlově ulici, první kavárnu U zlatého hada. Obliba kávy stoupala a Arab Deodat si zakrátko mohl dovolit otevřít svoji druhou kavárnu U Tří pštrosů.

Některé tehdejší kavárny jsou dnes už minulostí. V Praze vzniklo mnoho kaváren, které si získaly značnou oblibu i proslulost, např. U Petržilků na Malé Straně, U Zlatého hroznu, U modrého hroznu nebo U Steiniců v Mostecké ulici. Kavárna Slavia, stojící naproti Národnímu divadlu je ovšem proslulá dodnes a to i tím, že tu psávali své povídky pánové Šimek a Grossmann. Klasickou kavárnou je Café Restaurant Louvre na Národní třídě a skutečně noblesní je restaurovaná kavárna v Obecním domě u Prašné brány. Kavárnu Savoy, nacházející se nedaleko Národního divadla, zase proslavil nejkrásnější strop s dobovou malbou, která pochází z roku 1887.

Vychutnat kávu si můžeme v některé z mnoha pražských kaváren a kavárniček, nejvíce jich najdeme na Starém Městě. Některé mají svou historii, jiné jsou nově postavené a tradici si teprve vytváří.

K historii kávy je třeba ještě říci, že káva byla zpočátku velmi drahou záležitostí. Trvalo velice dlouhou dobu než se tento nápoj z měšťanských domů dostal díky služebnictvu mezi prosté lidi. Ti ji totiž nejprve považovali za žaludeční lék, nejspíše také proto, že ke koupi byla pouze v lékárnách.

Pražená káva má omezenou trvanlivost, proto si pražírenské společnosti sami nakupují kávu v surovém stavu a sami si zrna si praží. Směsi káv se míchají také ze zelených zrn a teprve takto namíchané se praží.

V některých zemích je zvykem vylepšovat chuť kávy tím, že se k zrnům ke konci pražení přidávají různé druhy koření, nejčastěji hřebíček, zázvor nebo skořice.

Pro přípravu kvalitního nápoje je ovšem zapotřebí kávu umlít.

Mletím se otevírají buňky kávových zrn a tím se uvolňují éterické oleje, které právě způsobují, že káva tak pronikavě a příjemně voní. Ale čím déle se uchovává káva umletá, tím více se její vůně vytrácí. Proto je nutné kupovat kávu pouze vakuovanou anebo zrnkovou a umlít si pouze potřebné množství těsně před přípravou nápoje.

Historické kávomlýnky vystřídaly dnes mlýnky elektrické. U těch je třeba pamatovat na to, že přespříliš jemně umletá káva (až na prášek) většinou zhořkne.

Jemně mletá káva je vhodná pro přípravu espressa a také pro přípravu v papírových filtrech. Káva umletá nahrubo se zase hodí jen pro určitý způsob přípravy.

Naprosto se nehodí pro kávu zvanou „turek“, tam naopak použijeme jemný prášek, je ale vhodná k přípravě překapávané kávy.

Také ji lze použít do všech typů kávovarů, které protlačují vodu kávou.

Neméně důležité je konečné uskladnění kávy, její kvalitu snižuje vlhké a světlé prostředí. Proto je nutné uchovávat doma kávu ve vodotěsných nádobách na tmavém místě.

Nemletá zrna lze uskladnit v mrazicím boxu, před umletím není třeba je rozmrazit. Uchování v lednici není vhodné, neboť na stěnách nádoby se může srážet vlhkost, která by kávu znehodnotila.

Každý, kdo si doma pravidelně dělá instantní kávu určitě přemýšlí nad tím, jak se asi taková instantní káva vyrábí a nebo alespoň nad tím kde se tento kávový granulát bere. Odpověď na tuto otázku navíc není příliš složitá. Instantní káva je naprosto přirozenou komoditou, která se dá koupit v každém krámě a není na ní nic zajímavého. Schválně, kolik z vás ví, jak se vyrábí?

Běžné pěstování zrnkové kávy s následnou sklizní a zpracováním je dlouhodobý a náročný proces. Sklizená káva se vypere, usuší a vyloupe, po vytřídění se pak mísí a praží a na závěr ještě obvykle mele. Tímto procesem prochází i instantní káva, ovšem s tím zozdílem, že po tomto všem nastupuje jěště další část zpracování kávy. A to tak, že se z pražené mleté kávy, která se uvaří a odpařením vody (vysušením) vyrobí kávový extrakt. Toho je dosaženo zpavidla dvěma základními metodami, metodou sušení rozprašováním (sprejováním) nebo sušení mražením. U obou technologií jde především o to, jak maximálně zachovat aroma kávy a její chuťové vlastnosti. Rozpustná káva se vyrábí sušením vyextrahovaných mletých pražených zrn kávovníku. Tento silný kávový extrakt se z velmi vysokých teplot (okolo 100°C) rychle zchladí na pouhé 4°C. Právě zchlazení a jeho rychlost má velký podíl na kvalitě budoucí instantní kávy.

Sušení rozprašováním

Během sušení je kávový koncentrát společně s horkým vzduchem vstřikován do vysoké věže. Díky vháněnému horkému vzduchu se voda vypaří a na dno věže pak dopadne pouze sušený kávový extrakt (prášek). Tato technologie má své nesporné výhody v rychlosti a jednoduchosti, rovněž se snižují náklady na výrobu kávy. Pozitivní je také lepší rozpustnost i vzhled kávy.

Sušení mražením

Při této technologii se kávový koncentrát zmrazí na teploty kolem –40°C. To způsobí, že částečky vody v koncentrátu zkrystalizují. S využitím sublimace je led následně extrahován ze zmražených granulí a vzniká káva typického krystalkovitého tvaru. Metoda zmražení je náročnější na energii, a tím i nákladnější. Odměnou spotřebiteli je však zachování tolik ceněného aroma. Proto, aby se z instantní kávy stal nápoj alespoň vzdáleně připomínající chuť a vůni kávy, je ho nutno chemicky aromatizovat, protože samotná instantní káva nevoní. Instantní kávy, které nabízíme my jsou nearomatizované. Takže, někteří zákazníci říkají, že tato instantní káva zvláštně voní. Na trhu se můžeme setkat i s nepravou instantní kávou – a to v případě, že je k pravému extraktu přimíchá určitý podíl kávovin, jako jsou obilniny, cikorka, prášek z mletých fíků apod.

Dle normy je to dovoleno pouze v případě, že je na obalu uvedeno, že se jedná o směs kávového a kávovinového extraktu. Na obalech rozpustných kávových přípravků musí být také uveden způsob úpravy a návod k použití. V Evropě se rozpustná káva vyrábí z méně kvalitníh druhů kávy, není to ovšem pravidlo v některých jihoamerických státech se rozpustná káva vyrábí z kvalitnějších druhů káv – především z Arabiky, a proto jsou jejich kávy mnohem kvalitnější. Na výrobu kila rozpustné kávy se spotřebuje mnohem větší množství kávy, než na výrobu kilogramu pražené kávy. Často se v obchodech můžeme setkat také s druhy instantních káv, do kterých se k pravému extraktu přidává určitý podíl např. obilniny, prášku z mletých fíků, cikorky apod. Tento druh káv však musí nést na obalu označení, že se jedná o směsi kávového a kávovinového extraktu.

Instantní káva byla vynalezena koncem 19. století, ale rozšíření se dočkala až za první světové války a to díky vojákům na frontě, kde byla káva součástí jídla pro armádu. První rozmach prodeje přišel roku 1938 až s označením Nescafé, které je používáno dodnes. Kvalita instantních káv stále stoupá, takže dnes je možné připravit celkem chutný nápoj přibližující se chutí klasické kávě. Instantní káva si získala oblibu možná právě pro svou jednoduchou přípravu a to i za cenu toho, že výsledný nápoj je se zrnkovou kávou nesrovnatelný. Dnes jsou i země, kde se téměř pije jen káva rozpustná – téměř v celé Skandinávii, z které vybočuje Finsko, kde jsou konzumenti velmi nároční a preferují zrnkovou kávu. Ale třeba ve Velké Británii je zastoupení instantní kávy 80 % spotřeby a i u nás v posledních letech její spotřeba stoupá.