Pokračovat do košíku
Zákaznická podpora:774 772 772info@kavovnik.cz
    Domů / Blog

    Blog, Strana 9

    Kapslové systémy Dolce Gusto a Lavazza

    Jste-li milovníci dobré kávy a neradi se necháváte odbývat kávou z prášku, jistě jste už slyšeli o čím dál známější metodě, jak uvařit prvotřídní kávu z kapslí. V Čechách jednoznačně mezi kapslovými kávovary vede kávovar od společnosti Lavazza Blue systém. Dalšími v řadě jsou například Nescafé s kapslemi Dolce Gusto. Proč tomu tak je a kde sehnat ty nejlevnější kapsle?

    Kapsle Lavazza jsou oblíbené především pro svou výbornou chuť. Káva uvařená z těchto kapslí se totiž řadí mezi nejlepší kávy z běžných kávovarů vůbec. Navíc jsou kapsle dobře dostupné a nechávají prostor pro milovníky všech druhů lahodného moku. V nabídce je více než 15 druhů nápojů, kromě kávy v nabídce můžete najít i čokoládové nápoje pro děti nebo čajové kapsle Lavazza.

    Dolce Gusto jsou na tom obdobně, ale jejich kvalita za kapslemi Lavzza zaostává a to i přesto, že systém je velmi podobný. Cena za balení kapslí se samozřejmě v obchodech liší, běžně lze jedno balení kapslí Lavazza zakoupit za cenu 900 Kč/ 100ks. Cenu také ovlivňuje druh nápoje, který si kupujete. Ceny kapslí Dolce Gusto seženete v cenách výrazně vyšších než u Lavazza kapslí. Běžné druhy kávy jako je Expresso, Mocha nebo Chappuccino seženete v obchodech za 129 Kč. Výhodné je si kapsle objednávat přes internet, kde na stejném balení můžete ušetřit i desítky korun. Navíc právě na internetu jsou časté akce na kapsle Dolce Gusto, které tak seženete za nejlevnější cenu.

    Pokud se Vám cena za kapsle Dolce Gusto i tak zdá vysoká, vězte, že tak dobou kávu, jakou si z těchto kapslí připravíte, stojí za to. Lahodná chuť a příjemné aroma a nadýchaná pěna, to vše můžete okusit i Vy doma. Nepatrně lepší než kapslové systémy jsou systémy Lavazza.

    Formování trhu kávou v ČR od roku 1990

    Narazili jsme na velice zajímavý článek profesora Vladimíra Janíčka, který by tu pro přehlednost kávového trhu v ČR rozhodně neměl chybět. Je skvělým vodítkem pro ty z vás kteřé zajímá vývoj trhu skávou v ČR. Tedy: V předlistopadovém bývalém Československu bylo pražení a balení kávy výsadou státního podniku Balírny obchodu. Byl založen roku 1958 a působil do konce roku 1990. Měl devět závodů na území bývalého Československa, z nichž šest upravovalo dováženou zelenou kávu. Výhradním dovozcem kávy pro bývalé Československo byl s.p. Koospol. Dovoz v minulosti dosahoval 35 tisíc tun ročně. V současné době vlivem vstupu zahraničních firem objem dovozu realizovaného firmou Koospol řádově pokles, objem celkového dovozu však vzrostl. Vlivem stimulace poptávky se očekává dále rostoucí trend.


    Všechny pražírny s.p. Balírny obchodu míchaly, pražily, balily a pod stejnými obchodními značkami distribuovaly ve svých oblastech v podstatě stále stejné směsi kávy. K 1.lednu 1991 podnik rozdělením na jednotlivé závody zanikl a o osamostatněné pražírny kávy se začaly zajímat zahraniční společnosti. V rámci privatizace získala většinový podíl v největší z nich – v jihlavské – firma Tchibo; rozestavěný nový provoz v Praze koupila společnost Douwe Egberts a ve Valašském Meziříčí zakotvila Kraft Jacobs Suchard. Jedinou významnější pražírnou v České republice bez zahraničního kapitálu zůstal bývalý závod Roudnice nad Labem, a.s. BASK a Balírny obchodu Praha.


    O zbytek trhu se dělí několik malých soukromých pražičů, kteří se snaží soutěžit nižšími cenami. Protože však nakupují zelenou kávu v daleko menších množstvích než jejich velcí konkurenti, dosahují jich pouze nižší kvalitou směsí a používáním podstatně levnějších obalů a postupů balení (u velkých producentů kávy připadá na spotřební balení v průměru 20 % prodejní ceny).
    Nelze jim proto předpovídat snadnou budoucnost, mohou být pouze doplňkem velkých.
    Tchibo je německá rodinná firma s ústředím v Hamburku. Na trhu kávy v SRN zaujímá druhé místo. Její zvláštností je vlastní síť prodejen v centrech větších měst, ve kterých kombinuje prodej všech svých značkových druhů kávy v různém balení s nabídkou občerstvení a s velmi úzkým výběrem spotřebního zboží. Vedení firmy rychle odhadlo nové možnosti obchodu s kávou v postkomunis­tických zemích a v září 1991 založilo v Hamburku Tchibo International, spol. s.r.o. Jejím úkolem je budovat s dlouhodobou perspektivitou postavení společnosti. Konkrétními výsledky jsou dceřinná společnost Tchibo Praha, spol. s.r.o., Tchibo Budapest a Tchibo Warszava, s.z.o.o. (V důsledku rozdělení Československa též Tchibo Slovensko, spol. s.r.o.).


    Významnou součástí činnosti firmy jsou služba pro gastronomii a velkospotřebitele : Café Service. Patří k nim především nabídka speciálně mleté kávy (pro kávovary) ve velkém balení, ale také kávovarů, filtrů do kávovarů, hygienicky baleného cukru a porcované smetany do kávy. Do bývalého Československa vstoupila Tchibo z velkých zahraničních výrobců kávy první. V dubnu 1991 byla založena Tchibo Praha, spol. s.r.o., a v červnu se objevily dva druhy její kávy na trhu. (Byly již praženy a baleny na základě kooperační smlouvy na strojních firmy Tchibo v Balírnách Jihlava). A firma Tchibo také jako první z velkovýrobců a distributorů kávy dala poznat, co je intenzivní reklama – zejména v televizi. Její nástup byl skutečně impozantní. Rozdíl v balení v prezentaci jejích výrobků oproti nenáročným postupům monopolních Balíren obchodu byl očividný a lákavý. Za půl roku od uvedení na trh byly prodány dva miliony kg kávy, tj. 20 milionů sáčků Tchibo Le Café. Tchibo se stala v roce 1991 nejznámější značkou v bývalém Československu.


    Prvenství v příchodu však bylo vykoupeno nemalými potížemi. V roce 1991 v ČR totiž došlo k převratným změnám v maloobchodní síti a téměř k úplnému rozkladu státního velkoobchodu. Společnost Tchibo zde nenacházela spolehlivé velkoobchodní partnery a musela většinou jednat přímo s maloobchodníky, přičemž neplatící odběratelé nebyli vzácností. Větším prodejnám poskytovala zdarma prodejní gondoly a věže k vystavení své kávy, všem odběratelům pak propagační materiály a pořádala ochutnávkové akce v prodejnách.


    V krátké době zavedlo do prodeje její kávu více než 20 tisíc obchodníků. Dnes již Tchibo spolupracuje s nově vytvořeným soukromým potravinářským velkoobchodem, má však také svou síť obchodních zástupců, své speciální prodejny s občerstvením a zvláštní nabídkou spotřebního zboží. Rozvíjí též služby restauracím a kavárnám Tchibo Café Service.


    S výjimkou dovážené rozpustné kávy jsou všechny v ČR nyní nabízené druhy připravovány v a.s. Balírny Tchibo Jihlava.


    Douwe Egberts patří k nejstarším značkám kávy v Evropě. Rodinnou firmu založil v roce 1753 holandský obchodník Egbert Douwes, který v malém obchodu v severoholandském městečku Jooure prodával kávu, čaj a tabák dovážené z Dálného Východu. Podnik vlastněný po sedm generací výhradně členy rodiny, se úspěšně rozvíjel v jednu z největších evropských pražíren kávy. K podstatnému růstu podniků došlo po 2.světové válce, kdy se vypracoval na největšího holandského vývozce kávy, čaje a tabáku. Jeho expanze na mezinárodních trzích dosáhla současné rozměry teprve po zakoupení firmy americkou společností Sara Lee/DA, kdy se dostala mezi čtyři největší producenty pražené kávy na světě.
    Ročně zpracovává více než 200 tisíc tun zelené kávy, z toho 90 % na mletou kávu a zbytek na instantní kávu a kávový koncentrát, nebo jej nabízí jako praženou zrnkovou kávu.

    Své kávové směsi přizpůsobuje Sara Lee/DA chuti místních zákazníků a prodává je v různých zemích pod rozličnými značkami.
    Douwe Egberts v Nizozemsku, Belgii, Velké Británii a nyní i v ČR, Maison du Café ve Francii a Merlid v Dánsku. Instantní káva je nabízena pod značkami Moccona, Marcilla a D.E.Bonate.


    Vedle pražení a obchodu s kávou, které jsou nejvýznamnější činností Sara Lee/DA, se společnost ještě zabývá prodejem, případně výrobou čaje, tabáku, nápojů a dalších potravin, ale také potřeb pro domácnost a osobní hygienu. Její roční obrat je odhadován zhruba na 4 mld. USD.
    V roce 1992 zakoupila Sara Lee/DA Pražírny a balírny Praha, podnik s 200 zaměstnanci a obratem kolem 1,5 mld. Kč. Dostavěla a dovybavila rozestavěnou balírnu a pražírnu a zvýšila kvalitu úpravy kávy. A také o tom dala vědět spotřebitelské obci podobnou reklamní akcí jako Tchibo.


    Podnik Balírny Douwe Egberts postupně zvyšuje svůj podíl na trhu kávy v České republice nabídkou druhů navazujících na tradiční místní směsi, má rovněž zvláštní službu pro gastronomické podniky.
    Kraft Jacobs Suchard je ze zahraničních výrobců kávy v ČR zatím kapitálově nejsilnější. Vznikla v roce 1993 splynutím Kraft General Foods Europe a Jcobs Suchard. Nová společnost je evropskou jednotkou Kraft General Foods, což je druhý největší potravinářský komplex na světě a je součástí Philip Moris Companies Inc., což je vůbec největší společnost v oblasti baleného zboží. Ústředí firmy Kraft Jacobs Suchard je v Curychu, ale 78 výrobních zdrojů je v 17 evropských státech, nyní též v České republice (Jacobs Suchard Dadak, a.s.) a na Slovensku (Figaro, a.s.). Odhadovaný obrat firmy se pohyboval kolem 9 mld. USD, z toho připadalo na kávu 32 % , na cukrovinky 31 %, na sýry 14 % a ostatní 23 %.
    V prodeji kávy je Kraft Jacobs Suchard na prvním místě v Německu, Rakousku, Dánsku, Francii a Švédsku, a na druhém místě Itálii, Velké Británii a v Řecku. Daleko nejsilnější postavení na trhu kávy zaujímá v Německu, kde prodává 33 % své celkové produkce. Na český trh vstoupila společnost (oproti Tchibo a Douwe Egberts) s určitým zpožděním, ale dá se očekávat, že se se svým současným postavením dlouho nespokojí. V létě 1993 získala v ČR ustavená spol. s.r.o. Kraft Jacobs Suchard Dadák, což je její společný podnik s restituenty pražírny kávy ve Valašském Meziříčí.


    V ČR nyní připravuje a ze skladu ve Zlíně dodává pod značkou Jacobs řadu druhů své kávy a navíc pokračuje v nabídce tradičních druhů z meziříčské pražírny.

    Spotřeba kávy ve světě a v ČR
    Spotřeba kávy v ČR je ve srovnání se západoevropskými státy poměrně nízká, ve srovnání s ostatním světem však na tom je lépe. V přepočtu na ekvivalent zelené kávy to představuje průměrnou roční spotřebu na osobu přibližně 2,9 kg kávy, nejsou však vzaty v úvahu “turistické“ dovozy ani vývozy kávy. V současné době již káva dovezená českými turisty ze zahraničí nepředstavuje tak významný podíl na celkové spotřebě, jak před lety, kdy se podle střízlivých odhadů podílela až 20 % . Pokud by se připočetla spotřeba kávy rozpustné, dostala by se na úroveň přibližně 3 kg.

    Graf Průměrná spotřeba kávy v letech 1970 – 1995 (v kg / osobu)

    Pozn. : Údaje z let 1970 – 1990 jsou za Československo Pramen : ČSÚ

    Konzumace kávy v ČR měla dlouhodobě vzestupný trend. Meziroční přírůstky spotřeby činily v posledních zhruba patnácti letech kolem 3 % . V polovině 60.let se v ČR spotřebovalo pouze 0,7 kg kávy na osobu (tj. stejně jako v roce 1937). O deset let později to bylo zhruba 1,4 kg, v roce 1980 již 1,8 kg, v polovině osmdesátých let 2,1 kg, a v roce 1990 dosáhla spotřeba výše 2,3 kg na osobu za rok za celou bývalou federaci (současný průměr spotřeby na osobu v ČR a v SR by činil zhruba 2,6 kg kávy za rok).


    Světovými rekordmany ve spotřebě kávy jsou severské země. Finové podle údajů z počátku padesátých let spotřebují ročně 12,9 kg kávy na osobu za rok. Následuje Švédsko s 11,9 kg a Dánsko s 10,1 kg na osobu.
    Z českých sousedů jsou největšími spotřebiteli Rakušané, kteří zkonzumují 10,4 kg kávy, v SRN je to 7,4 kg, v Maďarsku 3,5 kg, v Polsku 1,1 kg (vliv čaje), a na Slovensku přibližně 2 kg. Vysoká spotřeba je rovněž v zemích Beneluxu – v Nizozemí 10,3 kg a Belgii a Lucembursku 5,3 kg; ve Švýcarsku 8,2 kg. V ostatních západoevropských zemích se spotřeba pohybuje mezi 3 až 6 kg na osobu ročně (Itálie 5,1, Francie 5,5, Španělsko 4,2, Portugalsko 3,0, Řecko 3,8). Poměrně nízká je spotřeba ve Velké Británii – pouze 2,5 kg, což je opět dáno konkurencí čaje. Ve východní Evropě se zpravidla zkonzumuje méně než 1 kg kávy na osobu ročně. Největším konzumentem kávy, co do celkového množství, jsou USA, které dovážejí ročně kolem 25 % z celkového dovozu kávy. Jejich spotřeba na osobu však představuje pouze 4,6 kg ročně. USA jsou jednou z mála zemí, kde spotřeba kávy zaznamenává dlouhodobý pokles.


    V produkčních zemích je spotřeba kávy kupodivu trvale na nízké úrovni, zpravidla nižší než v ČR. Ve většině afrických a asijských zemí je spotřeba zanedbatelná, poněkud výraznější je v Latinské Americe. V Brazílii se spotřebuje ročně na osobu přibližně stejné množství kávy jako v ČR.


    Pokud jde o strukturu spotřeby, podíl rozpustné kávy v ČR je přibližně 3–5% z celkové spotřeby, což lze označit za slabší evropský průměr. Ve spotřebě rozpustné kávy vynikají Velká Británie (přes 90% z celkové spotřeby), Švýcarsko (30%), Španělsko (20%) a Francie (14%). Spotřeba rozpustné kávy v ostatních evropských zemích je nižší než 10%. Poměrně vysoký podíl rozpustné kávy na celkové spotřebě byl zaznamenán v posledních desetiletí v bývalém SSSR. Vysoký podíl rozpustné kávy na celkové spotřebě kávy je i v USA, Kanadě a v Japonsku. Poměrně špatně je na tom spotřeba kávy odkofeinované, v ČR činí méně než jedno procento z celkové spotřeby, zatímco v západní Evropě se pohybuje kolem 10 %.


    Způsob přípravy kávy v ČR je společně s Polskem a Slovenskem považován za raritu. Český “turek“ je ve světě naprosto neobvyklý a s originálním způsobem přípravy turecké kávy má jen málo společného. Ostatní evropské země dávají přednost buď kávě překapávané či filtrované (sever a západ), nebo espressu (jih). Příprava kávy českým způsobem se ve světě používá pro účely degustací, neboť dává více vyniknout chuťovým a aromatickým vlastnostem kávy (negativním i pozitivním). Pro přípravu “turecké“ kávy ke konzumaci je proto zapotřebí používat skutečně kvalitních směsí.


    Zatímco v 80. letech představoval 5–15% z celkového dovozu, nyní se odhaduje podíl robust kolem jedné třetiny. Zatímco severské státy robusty s výjimkou Dánska (18%) téměř nedovážejí, podíl robust v jižní Evropě, ve Velké Británii, Francii, Rakousku a Maďarsku se pohybuje mezi 40 až 60 %. V zemích Beneluxu je tento podíl přibližně stejný jako v ČR. Poměr mezi robustami a arabikami je dán jednak tradicí a chuťovými zvyklostmi, jednak způsobem přípravy kávy – espresso umožňuje vyšší podíl robusty.
    Na českém trhu dnes působí několik desítek pražíren kávy. Největší tři pražírny, vesměs se zahraniční kapitálovou účastí, vyrábí kolem 80 % celkové české produkce pražené kávy v posledních letech. Tento stav připomíná situaci v některých jiných zemích, například v Belgii, která je počtem obyvatel srovnávána s Českou republikou (i když spotřeba kávy je vyšší), kde vedle sebe působí rovněž velké, střední a malé pražírny a všechny si najdou své zákazníky.


    I přes růst cen spotřeby kávy v ČR stoupá. Český kávový svaz ve svém neoficiálním odhadu roku 1995 uvádí průměrnou spotřebu (v ekvivalentu zelené kávy) 3,1 kg na hlavu a rok. Je to o 0,8 kg více než v roce 1990.


    Odborníci část přírůstku připisují na vrub rozdělení federace, na Slovensku je totiž konzumace nižší. Česká republika však v pití kávy zdaleka nevede v evropské tabulce. Prim drží severské státy, kdy se roční spotřeba pohybuje mezi 10 až 12 kg. Pozadu nejsou ani Němci a Rakušané, kteří spotřebují 7 až 8 kg na osobu. Experti však nezapomínají zdůraznit, že západní Evropa v daleko větší míře konzumuje překapávanou kávu a podstatně méně “turka“.
    Zajímavé je, že nejvíce kávy se do ČR dováží z Kolumbie. Teprve po ní následuje Brazílie, Honduras, Uganda a Salvador. V ČR je nyní téměř 50 pražíren, plných 90 % trhu však mají pod kontrolou společnosti Douwe Egberts, Tchibo, Jacobs a BASK.


    Roční spotřeba kávy je v západní Evropě až čtyřikrát větší než v tuzemsku.
    Na domácím trhu kávy, za kterou lidé loni utratili pět a půl miliardy korun, bojují firmy především mohutnou reklamou. Jde o vzácně stabilní trh se třemi zhruba stejně silnými partnery, kteří nevedou vražednou cenovou válku. Každý z nich je přitom podle statistik silný v regionu, kde má svou pražírnu a balírnu – Tchibo v Jihlavě a na jižní Moravě, Kraft Jacobs Suchard ve Valašském Meziříčí a na severní Moravě a Balírny Douwe Egberts v Praze a ve středních Čechách. Dva z nich přitom vsadili na strategii národních značek, kdy Kraft Jacobs Suchard prodává kávu Jacobs a Dadák, firma Tchibo zavedla Jihlavanku. Obě národní značky sázející na tradici se na prodejích firem podílejí ze šedesáti procent.
    Za třemi mezinárodními giganty se s velkým odstupem drží především Balírny obchodu Praha a roudnická firma Bask. Naopak zcela propadla společnost Melitta, která vsadila na filtrovanou kávu, a zatím se příliš neprosadil ani Julius Meinl či Eduscho, které je dnes v rukou Tchiba.

    Autor: Doc.Ing.Vladimír Jeníček, DrSc., ČZU – ITSZ

    Klaus Johann Jacobs - zakladatel značky JACOBS

    V roce 1895 si 26letý farmářský synek jménem Johann Jacobs otevřel v německých Brémách lahůdkářský obchod, mimojiné s kávou, čajem a čokoládou. Není třeba zdůrazňovat, že byl úspěšný.

    O pár let později byl Johann Jacobs průmyslovým podnikatelem a prvním z maloobchodních prodejců kávy, který si ve svých budovách pražil vlastní kávová zrna. Jedině tak mohl svým zákazníkům zaručit stálou kvalitu kávy, která byla připravena k okamžitému použití.

    V roce 1895 má šestadvacetiletý Johann Jacobs (1869–1958) za sebou už několik let zkušeností v kávovém průmyslu jako prodejce. Pracuje v jedné obchodní společnosti ve městě Brémy na severu Německa.

    Už jako učně ho vyberou, aby díky mimořádným chuťovým schopnostem pražil a ochutnával vzorky kávy. „Je nejvyšší čas se osamostatnit,“ řekne si mladý Johann, když prosívá voňavá zrnka kávy prsty. Nedlouho poté si otevře v centru Brém malý obchod. Specializuje se na prodej kávy, čaje, kakaa, čokolády a sušenek. Rozhodně netuší, že právě položil základ úspěšného mezinárodního kávového impéria značky Jacobs…

    Snížit kvalitu? Nikdy! Před nově nahozeným krámkem postává dav zvědavých lidí. „Prý to celé patří mladému Jacobsovi,“ špitají si lidé před krámkem. Brzy se z krámku začne linout hutná vůně dobře upražené kávy. Píše se rok 1907 a Johann Jacobs si otvírá vlastní pražírnu. Ta brzy začne zásobovat kávou Brémy a široké okolí. V roce 1920 mu začne pomáhat synovec Walther, který zavede ve firmě mnoho moderních metod. Poptávka po kávě Jacobs rychle roste a s ní roste i firma. Jejím heslem je „Nikdy nesnižovat kvalitu našich výrobků“.

    Celý svět pije kávu Jacobs Největšího rozmachu dosáhne společnost za Klause Johanna Jacobse (1936–2008), který se do rodinného podniku svého prastrýce vloží v roce 1962. Už o čtyři roky později musí coby ředitel marketingu pozměnit sortiment – konkurence totiž nespí. Různé druhy kávy, které byly doposud rozlišovány jen podle barvy, tak dostávají své názvy. Nejkvalitnější káva, balená v zeleném obalu, dostává jméno Krönung a okamžitě se rozšíří do celého světa.

    Značka Jacobs se od 70. let začala šířit po celém světě a po několika fúzích v 80. a 90. letech se stala součástí skupiny Kraft Food.

    Kávová charita

    Není divu, že tyto úspěchy katapultují Klause Johanna do dobře polstrovaného křesla generálního ředitele společnosti! Krátce nato se stěhuje do Švýcarska. Zdejší kopce se mu patrně líbí natolik, že přijme švýcarské občanství a v Curychu založí Jacobsovo muzeum kávy. Začne se také štědře věnovat charitě – v roce 1988 založí Nadaci Jacobs, které o několik let později věnuje celý svůj podíl ve společnosti Jacobs Holding AG. A nejsou to žádné malé peníze. Vždyť se jedná v přepočtu zhruba o 30 miliard korun!

    Nadace podporuje hlavně vzdělávání mladých lidí po celém světě. A že to se vzděláváním myslí Klaus Johann Jacobs vážně, dokazuje i fakt, že v roce 2006 zachrání před krachem univerzitu v Brémách. Jak? Dotací 200 milionů eur (tehdy asi 6 miliard korun)! Od té doby nese škola jeho jméno.

    Díky pití kávy můžete snížit riziko fibrózy jater, zánětu jater a diabetu typu 2 jak ukázal nový výzkum.

    Káva jak byl také prokázáno, snižuje riziko rakoviny prostaty, a dokonce i Alzheimerovy choroby a mrtvice. A je to právě kofeinu v kávě který je účinnou látkou v boji proti těmto nemocem, ale i ostatní zdroje kofeinu, jako je například zelený čaj, černý čaj a čokoláda mohou být užitečné při snižování zdravotních rizik, ale studie ukázala, že jen káva snižuje riziko fibrózy. Nejnovější studie kávy byla zveřejněna v lednu 2010 v časopise, Hepatologie v článku s názvem „Zvýšená spotřeba kofeinu, spojená se sníženou jaterní fibrózou“. Sto sedmdesát sedm pacientů byly studováno po dobu šesti-měsíčního období. Skupina byla složená z téměř poloviny mužů a žen trpících chronickou hepatitidou. Účastníci spotřebovali 308 mg kofeinu denně, stejně jako kdyby denně vypili 2.25 šálků kávy. Další studie, zveřejněná v časopise Arthritis revma v roce 2007 dospěla k závěru, že konzumace kávy snižuje koncentraci kyseliny močové, která je příčinou dny a osteoartrózy.

    Výzkumy v oblasti kávy a cukrovky byly publikovány v časopise Archives of Internal Medicine. Nálezy rovněž uvádějí, že čaj a káva bez kofeinu také pomáhá snížit riziko vzniku cukrovky. Každý šálek spotřebované kávy snížil sedm procent rizika diabetu. Tato studie byla vybrána z více než 18ti různých studií na kávu, v celkové výši téměř půl milionu účastníků.

    V prosinci 2009, předložila výsledky Americká asociace pro výzkum rakoviny Frontiers v prevenci rakoviny Výzkumná Konference ukázala, že káva snižuje riziko rakoviny prostaty, protože její vliv na hladinu cukru v krvi, inzulínu a metabolismus glukózy působí velmi dobře. Výzkumy byly získány z více než 50.000 mužů v letech 1986 – 2006. Muži, kteří pijí nejvíce kávy měli o 60 procent nižší riziko agresivní rakoviny prostaty, ve srovnání s muži, kteří kávu nepijí.

    Jak ukazuje výzkum čím více kávy pijete, tím menší je riziko vzniku cukrovky a dalších chronických zdravotních chorob,. Je zapotřebí dalšího bádání a výzkumu aby se tyto výsledky potvrdili, ale vše nasvědčuje tomu, že ranní šálek kávy může být velmi dobrý pro vaše dlouhotrvající zdraví.

    Portugalsko a káva

    Množství kávových značek v Portugalsku lze přirovnat k množství značek piv u nás. Analogie s pivem bývá v souvislosti s tradicí pití kávy v Portugalsku často zmiňována. Portugalci konzumují kávu zásadně v kavárnách a barech, které jsou rozsety po městech jen několik kroků od sebe. I přesto většinou nemají prázdno. Káva se zde pije v kteroukoliv denní dobu a snad jen v brzkých ranních hodinách se města probouzejí k životu o něco pomaleji, než jsme zvyklí v Česku. Naopak Portugalci si svoji poslední kávu rádi vychutnají i po půlnoci. Přestože portugalská káva je v České republice zatím téměř neznámá, příprava a konzumace kávy má v Portugalsku velmi silnou tradici. Existuje bezpočet značek i způsobů přípravy kávy. Portugalci si vybírají z nabídky více jak 2 000 domácích značek, z nichž většina má pouze regionální charakter. Národní trh ovládá skupina několika nejsilnějších. Nicola cafés je dvojkou na portugalském trhu a zároveň je nejstarší značkou nejen v Portugalsku, ale i v celé Evropě. Kavárny jsou zároveň i cukrárnami a Portugalci si ke své kávě rádi vychutnají některý z tradičních portugalských zákusků. Jsou také hlavním místem setkávání především mužů, kteří nad jedním malým šálkem kávy vydrží debatovat i hodiny. Hlavními tématy jsou politika, fotbal, a také ekonomická krize, která na rozdíl od zbytku Evropy v Portugalsku údajně trvá již přes 50 let.

    Příprava kávy v Portugalsku

    Portugalské espresso je považováno za jedno z nejlepších na světě a každý, kdo tuto zemi navštívil, ví o čem je řeč. Portugalský způsob pražení je odlišný od toho italského. V Portugalsku se káva praží delší dobu a při nižší teplotě než v Itálii. Důsledkem toho má jemnější chuť i aroma. Terminologie kávových nápojů, na které můžete v tamních kavárnách narazit, je velmi složitá a cizince může poněkud zmást. Malé silné espresso je základem většiny z nich a zároveň tím nejoblíbenějším. Ale jen pro něj existuje více jak pět variant, z nichž každá má vlastní odlišný název. Zjednodušené základní menu portugalského café (kavárny) vypadá asi takto: Café nebo Bica – tradiční malé espresso Café Pingado – malé espresso s kapkou mléka Garoto – malé espresso s mlékem Galão – espresso ve sklenici mléka Meia de Leite – espresso s mlékem 1:1 Café Cheirado – espresso s kapkou pálenky Mazagran – espresso (nová nebo i jednou použitá dávka kávy) s vodou, ledem a citrónovou šťávou, vše promíchané v shakeru Carioca de Café – espresso z poloviční porce kávy nebo už jednou použitou dávkou Carioca de Limão – omytá naloupaná kůra, zalitá horkou vodou Chocolate Quente – horká čokoláda

    Historie kávy v kostce

    Pro mnohé lidi se káva stala nedílnou a neodmyslitelnou součástí jejich soukromého i společenského života. Jako osvěžující nápoj je však známa více než tisíc let.

    Přibližně sedmdesát procent světové produkce kávy poskytuje kávovník arabský (Coffea arabica), jehož domovina leží v Etiopii a jižní Africe. Zbytek připadá na kávovník statný (Coffea canephora) a kávovník liberský (Coffea liberica).

    Rod Coffea botanicky náleží do čeledi mořenovitých (Rubiaceae) a zahrnuje celou řadu druhů a odrůd, z nichž možno dále vzpomenout C. dewevrei, C. affinis, C. congensis, C. robusta. Některé kávovníky jako např. C. mauritiana, C. humboldtiana, C. bonnieri, C. gallienii nemají praktický význam, neboť jejich plody se vyznačují nízkou tvorbou obsahových látek a tím i nevyhovující kvalitou.

    Kávovníky vytvářejí keře nebo stromky s nápadnými vstřícnými kožovitými listy. V úžlabí listů vyrůstají sněhobílé květy, příjemné jasmínové vůně. Plody jsou vejčité peckovice se dvěma chrupavčitými peckami. Suché nebo masité oplodí uzavírá tvrdé semeno – kávové zrno.
    Jakost kávy závisí na pečlivé sklizni plodů. Ty se sbírají tehdy, když jsou dostatečně vyzrálé, což se projeví u většiny odrůd červeným zbarvením. Plod arabského kávovníku dozrává asi za osm měsíců po odkvětu. U ostatních kávovníků zrají plody po celý rok. Hlavní doba sklizně arabského kávovníku trvá pouze několik týdnů, přičemž se vyzrálé plody česají obvykle v měsíčních přestávkách. V Brazílii probíhá sběr jen jednou, a to tenkrát, když většina plodů začíná zrát nebo je již zcela zralá.

    Způsoby sklizně se různí. V méně rozvinutých zemích plody kávovníku setřásají na zem nebo na předem rozvinuté plátěné plachty. Jinde se trhají do košů, které si česáči připínají kolem těla. Například v některých oblastech Arábie ponechávají plody na stromech tak dlouho, dokud zralé neopadají na připravené rohože. Pouze vyzrálé plody jsou zárukou vysoké kvality.

    Čtyřleté arabské kávovníky pěstované v kultivarech dávají obyčejně 125 g loupané kávy z jednoho stromku. Dva kilogramy kávy lze získat až ze šesti až sedmiletých stromů. Výše výnosu je závislá na pěstovaném druhu, stáří kávovníku, klimatických a geografických podmínkách, vzájemné vzdálenosti jednotlivých rostlin, pěstitelské péči apod. Bylo prokázáno, že plantáže položené v nížinách vyprodukují větší výtěžky, ale jakost sklizených plodů je horší.

    Po sběru následuje další zpracování kávových plodů. Existují v podstatě dva způsoby. Při tzv. suché modifikaci se sklizené plody nejprve propírají ve velkých nádržích, kde se zbaví hlíny, nečistot a nežádoucích příměsí. Poté následuje sušení na slunci v tenkých vrstvách, na zvláštních cementových nebo cihlových dvorcích. Zmíněný proces je časově velmi variabilní, neboť ve značné míře závisí na příznivém počasí. Plody se několikrát denně přehazují, většinou ručně lopatou, aby se urychlilo jejich důkladné proschnutí. Vysušená semena vyluští loupací stroje, zbaví je slupky a stříbřité blanky. Semena se dále čistí a třídí podle velikosti na jednotlivé obchodní jakosti. Tímto postupem se zpracují veškeré sklizené bobule, ať již byly sklizeny zaschlé, nezralé, nahnilé nebo zralé. Zpracování plodů za sucha není finančně tak nákladné, trvá však poměrně delší dobu.

    Druhý způsob, tj. zpracování kávy za mokra, dokonale oddělí nezralé a lehké plody od plodů zcela vyzrálých, což má podstatný vliv na konečnou jakost zelené kávy. Kávové plody se plaví ve velkých tancích, kde se odstraní přebytečné listy, suché nezralé plody a všechny nečistoty. Proudem vody jsou unášeny do mačkacího zařízení, kde se kávová semena uzavřená v pergamenové slupce z plodu uvolní. Semena zbavená dužniny putují do betonových fermentačních nádrží, ve kterých kvasí. Zde se odloučí poslední zbytky dužnaté části obalující slupku. Vypraná káva zvaná „pergamino“ se suší na slunci nebo ve zvláštních sušárnách. Loupací zařízení potom eliminuje z vysušeného produktu slupky a osemení.

    Zelená káva obsahuje 0,5 až 2,5 % alkaloidu kofeinu, který na sebe váže kyselinu chlorogenovou. Chemický rozbor potvrdil přítomnost trigonelinu, dextrinu, sacharidů, tříslovin, sterolů, proteinů, proteinů, mastných olejů, vosků aj.

    Pražením zrn uniká nejen voda, ale částečně sublimuje i kofein. Zároveň vzniká tzv. kafeol, což je nejednotná směs složená zejména z furfuralu, kyseliny valerové, fenolu, pyridinu. Dále byl identifikován akrolein a velký počet dehtovitých látek s hlavním podílem 3,4-benzpyrenu.
    Souhrnná suma sloučenin izolovaných ze zelené kávy činí zhruba 700, přičemž v pražené kávě je jejich množství daleko menší a pohybuje se okolo hodnoty 500.

    Samotná zelená káva není poživatelná. Teprve pražením nabývá charakteristických vlastností. Pražení představuje nejdůležitější fázi při úpravě kávy. Odborníci považují tuto činnost za jistý druh umění. Nevhodným upražením lze i nejkvalitnější kávu úplně znehodnotit a správným postupem naopak levnější sortu podstatně zlepšit. Příliš mírným pražením probíhá pražicí proces ve vnitřní části zrna nedokonale, silným pražením zase na povrchu zrna rychle. V důsledku toho ztrácí káva jemnou vůni a dostává přismahlou chuť a zápach. Tuk z vnitřku zrna vystupuje na povrch, což má velice nepříznivý vliv na jakost. Káva vykazuje mastně lesklé zbarvení. Působením vzduchu, světla a tepla se vyloučené tukové částice pozvolna oxidují a káva podléhá rychle zkáze. Čím rychleji proběhne u kávy pražení, tím příjemnější je její vůně. Po dosažení žádaného odstínu se káva přežene přes síto, kde se ochladí vzduchem.

    Rychlé zchlazení podstatně ovlivňuje výslednou vůni a kvalitu. Čerstvě upražená káva se vyznačuje fenolickým pachem, který postupně mizí. Stačí několik dnů, aby dozrála v jemně svěží aróma. Správně vyrobená káva má být matná nebo slabě matně lesklá. Musí mít vyrovnanou barvu jak na povrchu, tak i uvnitř zrna.

    Podle zvyklostí a obliby se káva v jednotlivých státech praží odlišně. V Brazílii, Vietnamu, Francii, Maďarsku a Itálii do temného zbarvení, naproti tomu v západních a severských zemích do světle skořicového odstínu. Naše norma považuje středně hnědou barvu. Není dovoleno kávu tzv. „glazovat“, tj. upravovat její povrch cukrem, šelakem nebo olejem.

    Pražená zrnková káva, jež se prodává v obchodech, se zpravidla skládá z několika různých druhů. Jde tedy o kávovou směs. TA se může vytvořit ze dvou nebo i více odrůd zelené kávy. Při volbě směsi se vychází z požadovaných chuťových vlastností a z tržní ceny. Jde-li o směs jemnější a lahodnější, používají se cennější druhy kávy; požaduje-li se ostřejší a pronikavější aróma, volí se káva s výraznými smyslovými vlastnostmi.

    K sestavování mixtur je zapotřebí dlouholetých zkušeností, znalostí výchozích surovin a neustálých degustačních zkoušek. Vždy platí zásada, že lze směšovat druhy kávy s rozdílnými modalitami, které se navzájem vážou a skýtají pestřejší vůni a chuť. Je například nepřípustné směšovat různé frakce zelené kávy s kyselým charakterem.

    První zprávy o kávě možno hledat v dávných legendách. Jedna z nich praví, že šejk Omar, žijící ve vyhnanství, objevil u Ousabu v Arábii podivuhodný nápoj s magickými vlastnostmi. Došlo k tomu tak, že jednoho dne pozoroval ptáka s překrásným peřím jak nádherně zpívá na nevysokém keři. Chtěl se proto zvířete zmocnit. Když přistoupil blíže ke stromku, upoutaly jeho pozornost líbezně vonící květy a nevšední červené lákavé plody. Omar několik bobulí utrhl a použil je jako přísadu do odvaru z různých okolních bylin. Zvláštní chuť nápoje mu vnukla myšlenku podávat tuto tekutinu nemocným. Ti ho totiž jako lékaře a kněze velmi často navštěvovali. Zvěst o blahodárném účinku se lavinovitě šířila po kraji. Na základě toho byl Omar povolán zpět do Mekky. Na počest mu zde obyvatelé postavili honosný klášter a Omara prohlásili za svatého.

    Jiná zkazka připisuje objev kávy arabskému pastýři etiopského opatství Kaldimu. Ten si stěžoval představenému sousední farnosti, že jeho kozy se stávají neobyčejně dovádivými, když spasou plody jakéhosi keře. Duchovní vyzkoušel bobule záhadné křoviny na sobě. Byl mile překvapen tonizujícími účinky. Nápoj potom užívali ostatní mniši, neboť je v noci udržel v bdělém stavu při náboženských obřadech.

    Další pověst vypráví o šejku Gemaleddinovi Abou Muhamed Bensaidovi, muftim z Adenu, který se při cestách po Etiopii seznámil s příznivým působením kávy. Po návratu do svého rodného města vážně onemocněl. Bohužel žádný z jeho lékařů nedovedl vyléčit jeho chorobu. Tenkrát si šejk vzpomněl na onen nápoj. Dal okamžitě příkaz, aby mu kávu dovezli. A skutečně se po ní uzdravil. Po této události nařídil všem dervišům pít kávu před noční modlitbou.

    Kávu jako osvěžující nápoj znali představitelé klasické arabské medicíny. Proslulý učenec Rhazes (850 až 922), vlastním jménem Abu Bakr Muhammad ibn Zakariya El Razi, uvádí ve svém spise kávu pod termínem bunchum. Zmiňuje se o tom, že je to tekutina hořká, ostrá a velmi dobrá na žaludek. Věhlasný polyhistor Ali ibn Sína (980 až 1037), zvaný latinsky Avicenna, o kávě píše: „Osvěžuje paměť, čistí kůži a vytahuje uhry. Nejlepší je žlutá, dobré vůně, zpočátku je hořká a ostrá“.

    Ve 13. a 14. století přenesli kávovník z jeho původní vlasti, tj. z provincie Kaffa v Etiopii, kočovní válečníci do Jemenu. Zde byl hojně vysazován na úrodných terasovitých zahradách. Přibližně v 15. století se postupně dostal na sever až do Mekky a Mediny. Z těchto míst jej věřící poutníci roznesli do všech končin světa. Zásluhu na rozšíření měl bezesporu islám, který sice zakazoval konzumaci alkoholických nápojů, ale pití kávy povolil.

    Arabové nazývali kávu „qahwah“, Turci si výraz pozměnili na „kahweh“, což v doslovném překladu znamená „povzbuzující“.

    V různých jazycích a nářečích se můžeme setkat s rozličnými slovními podobami jako caova, kahvah, cahue, cavee, kahveh apod. Pro kávový plod existovalo v africkém a arabském dialektu označení bun, ban, buncho, bunvah.

    Koncem patnáctého století káva pronikla přes Aden a Mochu do Egypta a odtud do Sýrie. Po dobytí Egypta Selimem I. v roce 1517 se káva objevila až v Cařihradu. Z dobových dokumentů vyplývá, že turečtí muži museli při svatebním obřadu slíbit, že nikdy nenechají svou ženu bez kávy. Jestliže manžel odmítl nebo opomenul podat své choti kávu, pak tento čin mohl být zákonem považován za důvod k rozvodu.

    Ve vznešených cařihradských rodinách vařil kávu zvlášť k tomu určený kuchař.

    Na území Cařihradu vznikly první dvě veřejné kavárny až v roce 1554. Posezení v nich vyhledávali zejména studenti, literáti, hudebníci a obchodní cestující. Zábavu zajišťovali studenti a placení vypravěči.

    Evropané se dozvěděli poprvé o kávě prostřednictvím cestopisu německého lékaře a přírodovědce Leonharda Rauwolfa (1538–1617), který podnikl v roce 1573 výpravu do Levantu.
    Informace o kávě poskytl též Prospero Alpini (1553 až 1617), zvaný Alpinus, lékař a botanik z Padovy. Podrobně ji popsal ve svém pojednání „Stromy v Egyptě“ v roce 1592.
    V roce 1596 obdržel první semena kávovníku Carolus Clusius (1526 až 1609) neboli Charles de l´E´cluse, profesor botaniky ve Vídni a v Leydenu, s poznámkou, že z nich Arabové připravují nápoj označovaný „cave“.

    Italský cestovatel Pietro Della Valle (1586 až 1652), autor knihy „Cesta do Indie a Persie“, sděluje v jednom dopise svému příteli Mariu Schipanovi, že při návratu do Benátek přivezl nějako „Cahue“, kterou ještě jeho rodáci neznají.

    Káva se zpočátku užívala jako lék. Prodávala se po zrnkách v lékárnách k posílení organismu, ke zbystření smyslů, ale též na „zastuzení sleziny“ a při „rozlití žluče“. W. Harvey (1578 až 1657), objevitel krevního oběhu, ordinoval kávu ke zlepšení srdeční činnosti.
    První kavárny postavené podle tureckého a arabského vzoru zahájili činnost především v Itálii, Anglii, Francii, Nizozemí.

    Zpočátku se kavárníci setkávali s odporem majitelů pivnic a vináren, kteří v kávě viděli nebezpečnou konkurenci, a tak byly kavárny leckdy označovány za shromaždiště spiklenců proti vládě a jinak pomlouvány. Káva byla považována za zdraví škodlivou. Přesto však lidem chutnala čím dál tím více. Případná „škodlivost“ se zmírňovala přídavkem mléka. Tak to alespoň radila své dceři francouzská spisovatelka markýza de Sévigné.

    Významným centrem společenského života se stala benátská kavárna „Florian“. Založil ji v roce 1720 Florian Francesconi na náměstí svatého Marka. Dodnes je hojně navštěvována turisty z celého světa.

    V londýnské kavárně Lloyd´s Coffee House se scházeli nad šálkem dobré kávy různí obchodníci, aby se dozvěděli čerstvé zprávy o trasách lodí a o námořních katastrofách. Časem se vyhlášená kavárna přeměnila v největší a nejslavnější pojišťovací společnost.

    Z Neapole dorazila káva do Marseille. Záhy mohli kávu vychutnat pařížští umělci, spisovatelé a lidé od divadla. Této příležitosti využil Peršan jménem Gregor, který zřídil v roce 1689 vedle Comédie Française první prosperující divadelní kavárnu.

    Zpočátku nového století otevřel ve francouzské metropoli italský šlechtic Procopio di Cultelli první velkoměstskou kavárnu „Procope“. Ta se vyznačovala zdobnými nástěnnými zrcadly, nákladnými křišťálovými lustry a mramorovými stolky. Kromě kávy nabízel jídelní lístek čokoládu, cukroví, likéry a dokonce i zmrzlinu. Není proto divu, že v takovém prostředí vyhledávali posezení mnohé slavné osobnosti jako Voltaire, Diderot, Rousseau, později pak Balzac, Musset aj.
    Káva, která v polovině 19. století proudila do francouzských přístavů, nepocházela již z Arábie, nýbrž z vlastních kolonií Martinique a Guadeloupe.

    K zálibám krále Ludvíka XV. Patřilo pěstování kávovníků ve skleníku. Panovník pak sám kávu pražil a obdarovával jí své vzácné hosty.

    V roce 1683 nalezl jistý Kolchitzky v opuštěném tureckém táboře před Vídní pytle s kávovými zrny. Aby tento černý hořký „čertův nápoj“ mezi lidmi prosadil, začal ho sladit. Kolchitzky obdržel koncesi na kavárnu teprve dva roky po osvobození Vídně od Turků. Další povolení byla udělena čtyřem kavárníkům v roce 1697 a o pár let později dalším jedenácti žadatelům.

    Za vlády Marie Terezie platil výnos, který zakazoval provoz kaváren o velkých svátcích. O malých svátcích a nedělích mohly být tyto veřejné podniky otevřeny až odpoledne.

    Pití kávy v Nizozemí nemělo takové tradice jako u ostatních národů. Holanďané viděli v kávě především výnosné zboží, které dováželi, překládali, zpracovávali a zpeněžovali. Od roku 1699 stačili krýt importem stále rostoucí potřebu Evropy, čímž vyřadili arabskou konkurenci. Zasloužila se o to hlavně Východoindická společnost, která již ovládala obchod s čajem a od roku 1700 sama diktovala ceny ne světovém trhu. Arábie tak zaujímala až druhé místo.

    Do Německa přišla káva z Holandska. Její pití se rozmohlo obzvláště na panských sídlech, neboť zdejší šlechta přijímala s nadšením vše nové, co pocházelo z Paříže. Později si kávu oblíbili i měšťané, zejména ve velkoměstech Hamburku a Lipsku. O rozšíření kávy v Německu se zasloužil holandský lékař Cornelius Dekker z Haagu.

    Do Severní Ameriky pronikla káva díky anglickým, holandským a francouzským osadníkům. V roce 1670 se tento lahodný nápoj pil již v Bostonu, New Yorku, Chicagu a v dalších amerických městech.
    Počátky pití kávy u nás nejsou přesně známé. Její zavedení a rozšíření bylo obdobné jako v jiných evropských státech.

    První písemné záznamy o kávě u nás lze najít v cestopisných knihách nejen cizích, ale i našich autorů.
    O kávě píše ve svých „Pamětech“ pan Heřman Černín, který s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic uskutečnil v roce 1598 cestu do Svaté země (Palestiny) a do Egypta. Na stránkách tohoto díla uvádí, že Turci velice rádi pijí kávu.

    Poprvé se káva objevila v našich městech až po roce 1683, tj. po porážce Turků u Vídně. Kávu jako drahocenné zboží zprvu popíjeli jen příslušníci vznešené šlechty a bohatého měšťanstva.
    Ve starých apatykách byla káva považována za účinný a osvědčený lék na pestrou paletu chorob od neštovic počínaje až po podagru konče.

    Mezi první pražské kavárníky patřil jakýsi arménský Arab Georgos Hatalah il Damaški, který si nechal říkat Georgius Deodatus de Damaški. Chodil rušnými pražskými ulicemi přepásán řemenem, na němž měl zavěšeny mosazné koflíky a na hlavě nosil po tureckém způsobu konvici s kávou. Přitom nabízel kolemjdoucím exotický nápoj, který sladil třtinovým cukrem. Z vydělaných grošů zakoupil kavárnu nejprve u Karlova mostu a pak v domě U zlatého hada v Karlově ulici.

    Potom už počet kaváren po celé Praze rychle vzrůstal. Na venkově kávu ještě řadu let pokládali především za lék. Konzumaci kávy na vsích doporučovali vesničtí kněží, kteří tak chtěli omezit pití pálenek a jiných ostrých nápojů.

    Naše slavná kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová radila hospodyňkám používat místo drahé kávy rozličné náhražky jako kroupy, hrách pražený s cukrem, šípková jadérka a také tzv. „svatojánské kafíčko“. Podle Jana Nepomuckého ho též žertem nazývala „nápojem mlčenlivosti“. Tekutina se vařila z umletých lusků rohovníku obecného (Ceratonia siliqua) neboli „svatojánského chleba“, jímž se prý živil na poušti také Jan Křtitel. Někdy se takový nápoj nazýval „karobová káva“.

    Koncem 18. století už na našem území káva zcela zdomácněla a vytlačila z jídelníčku ranní polévky.

    Proslulý ranhojič J. H. Gallaš ve své Bromatologii z roku 1826 o kávě píše: „Kdož by se byl před čtyřiceti lety nadál, že tento cizozemský nápoj z Arábie došlý, jenž se teprve ke konci 18. století do naší vlasti vloudil, tak náramně mezi námi se rozhojnil, že jej i selský lid ve vsích a sice po velkých hrncích pije… Tomuto cizinskému nápoji, jenž na naše nervy oučinkuje, oslabuje, mohou se slušně oné nemoci přičítati, jež kdysi na vsi docela neznámé byly. Totiž páry, „zlatá“ žíla, zármutek a malomyslnost, ouzkostlivost srdce, drkotiny rukou a jiné mnohé, těm podobné nemoci zpanštělých lidí.“

    Napoleonova obchodní blokáda Evropy způsobila na počátku 19. století výrazný nedostatek dovážené kávy. Proto se intenzívně hledaly v rostlinné říši napodobeniny kávy neboli kávoviny.
    Nejstarší a nejlepší kávovinou je cikorka, která se začala připravovat v Německu z upražených a rozemletých kořenů čekanky obecné (Cichorium intybus).

    Kořen čekanky obsahuje přibližně dvanáct procent polysacharidu inulinu. Při pražení vzniká z inulinu fruktóza (ovocný cukr) a zároveň se tvoří vonný cikoreol. Po rozemletí dostává kořen čekanky zvláštní vůni, lehce nahořklou chuť a kávové zbarvení. K takto zhotovené cikorce se dále přidávaly i jiné rostlinné suroviny jako upražené obilí, žaludy, některé luštěniny, kořeny mrkve apod.

    V roce 1820 německý chemik Friedrich Ferdinand Runge vyizoloval ze zrnek kávy, která mu poskytl věhlasný básník Johann Wolfgang Goethe, do té doby neznámý alkaloid kofein. O sedmdesát let později syntetizoval tuto látku E. Fischer.

    Výzkumy ukázaly, že se kofein vyskytuje ve více než 160 druzích rostlin. Je obsažen dále v listech čajovníku čínského – Thea sinensis (Foliu theae), v listech cesmíny paraguayské – Ilex paraguariensis (Folium maté), v semenech koly pravé – Cola vera (Semen colae), v usušené pastě z plodů paulinie nápojné – Paulinia cupana (Guarana), v semenech kakaovníku pravého – Theobroma cacao (Semen cacao), ale též v semenech některých kaktusů.

    Kofein jako tzv. psychostimulans ovlivňuje především centrální nervovou soustavu. V malých dávkách 50 až 200 miligramů (1 až 2 šálky kávy) působí dráždivě na mozkovou kůru. Odstraňuje únavu, prodlužuje schopnost vykonávat vyčerpávající práci, potlačuje ospalost. Zvyšuje soustředění při duševní činnosti, kdy nastupuje tzv. „myšlenkový trysk“, tj. nápady „prolétají“ hlavou a nelze je zpracovat.

    Dále kofein stimuluje dechové centrum, zrychluje srdeční akce, zvyšuje napětí cév, rozšiřuje věnčité tepny, podporuje vylučování žaludečních šťáv, zlepšuje látkovou výměnu, účinkuje mírně močopudně.

    Naproti tomu malé dávky kofeinu (okolo 50 miligramů) zesilují útlumové funkce mozku. To se může projevit zvýšenou ospalostí a únavou.

    Vyšší dávky (200 až 500 miligramů) často vyvolávají nervozitu, dráždivost, třesy, nespavost, bolesti hlavy, neschopnost koncentrace, úzkost, bušení srdce.

    Ještě vyšší dávky kofeinu mohou vést až k záškubům ve svalstvu a křečím. Smrtelné množství se odhaduje na 10 gramů kofeinu, což reprezentuje 50 až 100 šálků kávy. Denní dávka kofeinu by teda měla činit 0,2 až 0,5 g, tj. 2 až 3 kávy za den. Zajímavý je názor doktora J. Štefla, jež se týká vlivu kofeinu na chrápání. Ve Farmakotherapii z roku 1945 píše: „Svým účinkem na mozek kofein zahání a omezuje spánek, takže člověk spí kratší dobu a jeho spánek je podstatně mělčí. Proto jest kofein celkem jediným prostředkem, který odstraňuje v noci chrápání. Někteří lidé chrápou, zvláště v poloze naznak, kterýžto nelidský zvuk jest vydáván chvěním měkkého patra, jehož svalový tonus v hlubokém spánku úplně ochabne. Stačí však, abychom spánek takového stěžovatele učinili mělčím jakýmkoli smyslovým vjemem, na příklad hlasem, pohlazením a podobně, a chrápání okamžitě zmizí, ale jen na chvilku. Načež, jakmile se spánek opět prohloubí, počne tento zvuk býti vyluzován v původní síle. Po podání kofeinu zpravidla jest spánek podstatně mělčí, takže se chrápání vůbec nedostaví“.

    Je nesporné, že účinek samotného čistého kofeinu se projeví trochu odlišněji než v případě kávy, která obsahuje bohatou škálu dalších složek.
    Například nepříznivý vliv kávy na dráždění žaludeční sliznice má na svědomí akrolein. Ten vzniká během pražení u tuků, resp. z uvolněného glycerinu.
    Upražená káva taktéž v sobě skrývá kancerogenní uhlovodík 3,4-benzpyren, který náleží mezi toxické sloučeniny.

    Belgičtí vědci sledovali v rozsáhlé studii vliv skladby stravy – zejména obsah masa, zeleniny, ovoce, tuků, mléčných výrobků na výskyt tumorů tlustého střeva a konečníku. S překvapením zjistili, že nález rakoviny byl nižší u osob, které konzumovali větší množství kávy.

    K nejčastěji diskutovaným sporným otázkám patří vliv pití kávy na onemocnění srdce a cév. Z jedné finské vědecké práce, jejíž autor srovnával státy s rozdílnou spotřebou kávy (rozpětí od 0,85 až po 11,0 kg na osobu a rok), nebylo patrné, že by pití kávy markantně zvyšovalo úmrtnost či výskyt kardiovaskulárních nemocí. Podobně ani anglické komplexní dlouhodobé výzkumy neprokázaly, že pití kávy v běžném množství (tj. do šesti šálků za den) má nepříznivé účinky na výskyt chorob srdce a cév.

    Jinak vyznívá norská studie, jejíž autoři zjistili, že pití kávy představuje riziko, byť malé, u mužů, nikoliv však u žen. K podobným závěrům dospěli též belgičtí lékaři.

    Japonští zdravotníci se domnívají, že zvýšená hladina cholesterolu v krvi, kterou dokázali u milovníků kávy, není patrně způsobena kofeinem, ale jinými sloučeninami obsaženými v kávě.
    Z pokusů finských odborníků vyplynulo, že pití kávy má minimální vliv na hladinu cholesterolu v krvi a nelze ani vyloučit, že malý vzestup cholesterolu je způsoben jinými látkami než kofein.
    Jak je vidět, výsledky jsou velmi rozporné. Zatímco jedni zaregistrovali pozitivní vztah, druzí ho stejně vehementně popírají.

    Všeobecně platí, že u zdravých lidí není třeba požitek z kávy, pokud nepřesáhne rozumnou míru, nikterak omezovat. Kávu by neměli pít lidé trpící nespavostí, nervozitou, vysokým krevním tlakem, srdečními chorobami, zvýšenou činností štítné žlázy, žaludečními vředy, nemocemi jater a ledvin, těžkou arteriosklerózou.

    Určitě budeme souhlasit s výrokem profesora V. Vondráčka, který považoval kofeinismus za jednu z „nejušlechtilejších a nejnevinnějších toxikománii“.
    Kávovým narkomanem byl nepochybně velikán světové literatury Honoré de Balzac, který prý dokázal vypít až padesát koflíků tmavého moku denně. Nedbaje rad lékařů si před smrtí sám určil diagnózu: „Umírám na svých třicet tisíc šálků kávy“.

    Také slavný myslitel Voltaire zkonzumoval za den hodně kávy. Možná právě díky ní je jeho dílo prodchnuto obdivuhodnou průzračností a jasnozřivostí. Jeho osobní lékař mu jednou domlouval, aby zanechal tohoto škodlivého návyku: „Musím vás varovat, káva je pomalu účinkující jed!“ „Budete mít zřejmě pravdu,“ přisvědčil filozof, „já ji piju už čtyřicet let“.

    Káva zanechala stopy v tvorbě dalších umělců. Proslulý hudební skladatel Johann Sebastian Bach složil známou Kávovou kantátu. Polský skladatel Adam Jerzy Czatorski napsal divadelní komedii Káva, naše Božena Němcová zase vytvořila jednoaktovou hru Kávový dýchánek.

    Nápoj z pražené kávy se v dnešním kulturním světě zhotovuje několika způsoby. Postup a úpravu ovlivňují především krajové zvyklosti. Podle toho se káva připravuje v různých částech světa též s rozličnými přísadami jako např. s kakaem, smetanou, šlehačkou. Jinde obohacují kávu skořicí, hřebíčkem, muškátovým květem, mletým anýzem, badyánem, bílým pepřem apod.

    Někdy se jako přísad do černé kávy používá různých druhů lihovin a likérů. Množství volené příměsi má být takové, aby nedošlo k narušení celkového charakteru kávy. Práškovité ingredience se přidávají na špičku nože, tekuté pak v několika lžičkách. Přísada smetany nebo mléka zbavuje kávu drsnosti a hořkosti.

    Mají-li být zachovány výrazné vlastnosti zrnkové kávy, je nutno věnovat přípravě náležitou péči. Trefně to vystihuje jedna arabská moudrost, která říká: „Dobře připravená káva má býti: černá jako ďábel, horká jako peklo, čistá jako anděl a sladká jako láska“.

    Ačkoliv mezi největší vývozce kávy náleží Brazílie, Kolumbie a Angola, přesto patří k největším konzumentům tohoto nápoje Finové, Dánové a Švédové. Na každého obyvatele Evropy připadá průměrně 7 kg kávy ročně. V České republice činí roční spotřeba kávy zhruba 1,8 kg na hlavu.

    Nahoru